Každý z nás má v životě nějakého Martina – tatínka, dědečka, strýčka nebo třeba kamaráda. A my jsme se ve školce seznámili s tím svatým. Vysvětlili jsme si, že se s jeho svátkem pojí mnoho říkanek o počasí, takzvaných pranostik. Třeba ta, že na svatého Martina kouřívá se z komína, a proto jsme si z cihel postavili komíny a pořádně v nich zatopili, a tak nás sníh ani mráz, které s sebou toto období přináší, nezaskočily.
A protože dny se zkracují a světla kvapem ubývá, přilákali jsme si ho k sobě do školky. Naši šatnu teď osvětlují lampiónky, ve kterých si za pár dní budeme moct domů odnést i betlémské světlo.
Dny v týdnu máme dávno v malíku, a tak víme, že pátek je poslední den, kdy se jde do školky. Minulý týden jsme ale v pátek ve školce nebyli. A proč? To jsme si vyslechli v pohádce o černokněžníkovi, kterého lidé porazili magickým zvukem – cinkáním klíčů. A stejně tak jako každý z nás slaví svátek, slaví svátek i naše země, Česká republika, a abychom mohli slavit taky a připomenout si vítězství nad černokněžníkem, zůstáváme 17. listopadu každý rok doma.
